V Šebkovicích tam se pije, v Šebkovicíh tam to žije

Jak to všechno začalo. Prvně jsme se narodili. Prvních 14 let jsme pili mléko od maminky a od patnácti let jsme začli pít sedmdesáti procentní slivovici od tatínka. Už v té době jsme začli lámat rekordy. Půl litru "Pravdomluvné" (pro blbce - slivovice) u nás bylo na každovíkendovém pořádku. Začlo to pitím na stromech a skončilo to pitím pod stromem. Od stromu jsme postupem času přešli do vyhřáté chaty. Chata se postupem času stala naším svatostánkem pro vymývání mozků.

Každý víkend jsme pořádali po Šebkovicích dobrodružné alkoholové pochody. Výbava naší exkurze neobsahovala žádné kokotiny, nýbrž věc potřebnou - slivovici. Ze začátku cesty jsme si dopřály ten luxus ve formě pití z panáků. Avšak co čert nechtěl. Panáky nás s přibývajícími promilemi sami opustily. Zůstala nám pouze flaška. Ale co nazbyt, neposrali jsme se z toho. Když už nás boleli nohy, vylezli jsme si na sploditelku obsahu naší flašky (pro blbce - strom švestka). Když nás začlo brát chcaní, spadli jsme dolů. Po úspěšném vykonání potřeby už jsme nebyli schopni vylézt zpátky. Zůstali jsme sami, matička švestka nás odvrhla. Tak jsme pokračovali s její dcerou slivovící dál naším pochodem. Když jsme šli z kopce, který byl poněkud prudký a nad rámec našich schopností, váleli jsme sudy. Bylo to bezpečnější. Zastavila nás až struha plná hoven. Hovna pohltily naši flaši - a my už měli v hlavách kaši. Poté když jsme našli naši flašku, slivovice v ní byla stále průzračná a chutná. Avšak jeden trumf jsme měli, největší hovna ve struze jsme byli my dva. Když jsme chtěli opustit tuto struhu plnou překvapení. Zjistili jsme jednu nemilou věc. Kudy se doprdele leze ven?! Když jsme s nekonečným úsilím vylezli po patnácti minutách ze struhy. Další naše zastávka bylo pšeníčné pole. Po vzoru divokých prasat jsme si vyváleli kolečko. Když jsme ukojily naše hrdla slivovicí, vstali jsme a pokračovali jsme každý domů. Doma jsme usnuli jak ta prasata spokojeným prasečím spánkem.